Drazí přátelé, drahá paní Kateřino,
po čtyři večery mne provázely dojemné příběhy a nádherné fotografie veverky Pinky. Čtu jen po večerech a nocích, kdy je v domě klid, práce je hotová a je čas k odpočinku. Knihu jsem hltal a snad bych ji přečetl i jedním dechem, tak napínavý je příběh Pinky. Ovšem únava mě přemáhala a tak jsem usínal s Pinky, resp. s jejími příhodami, na hrudi.
Veverky jsem vždy rád pozoroval, bohužel v poslední době, ač bydlím na okraji hustých lesů, je vídám dost málo. Snad se odstěhovaly dál do lesa, protože okolí už pro ně asi není tak klidné jako dřív, neboť si zvykli lidé z nedalekého městečka chodit venčit psy právě sem, do okolí našeho domu a na pokraj lesa. V čemž jim je nemožné bránit, protože cesta do lesa je veřejná, stejně jako celé lesy... Každopádně, co Vám chci říct, nikdy mne nenapadlo, že tito malí tvorečkové, veverky, mají tak rozmanitý život, jak jste jej, paní Kateřino vypozorovala a popsala. Nikdy mne nenapadlo, a vlastně ani nevím proč, zřejmě jsem se tím nikdy nezabýval, že i veverky vydávají nějaké zvuky. Díky Vám jsem se dozvěděl věci, o kterých jsem neměl ani potuchy. Jako například to, kolik jedna drobná veverka může vychovat za svůj, z našeho pohledu krátký život, malých veverčátek. Nebo jejich vynalézavost, dobrosrdečnost, ale i nekompromisnost, a dalo by se i říci smysl pro povinnost, ale třeba i dobrodružství.
Myslím, že to, že Pinky přišla k Vám na zahradu, že to, podle mne, nebyla náhoda. Prozřetelnost věděla, že máte tyto tvorečky v oblibě, a tak Vám \"naservírovala\" Pinky. Abyste mohla vidět její úžasný a chvílemi až skoro záhadný život. Děkuji Vám, že jste se s námi o tyto zázraky přírody podělila a tak nádherně, dojemně je zapsala.
Musím říct, že první tři večery, kdy jsem se do příběhu začetl, byly plné radosti a těšení, co se bude dít. Ale poslední večer byl, bohužel, a vlastně jsem to i s těžkým srdcem očekával, smutný. Nejen proto, že kniha se chýlila ke svému konci. Ale i proto, že jsem tušil, že potom už Pinky nebude... Je mi smutno, když si pomyslím, že jste ji vlastně ani nemohli pohřbít a rozloučit se s ní... Ale také myslím, že kdyby Pinky mohla, přišla by k Vám, přišla by se rozloučit. Přišla by poděkovat. Za všechno. Za to, že jste jí pomáhali. Za to, že jste jí vystavěli úžasnou dálnici mezi stromy. Za to, že jste jí dodávali oříšky a všechny další dobroty (mimochodem, nikdy by mě nenapadlo, že Pinky bude tolik chutnat meloun, ale odhadla jste to správně a Pinky Vám za to byla vděčná). Za to, že jste jí nikdy neublížili, ale naopak jste ji bránili. Pinky by Vám prostě přišla poděkovat a říct, že už ví, že se zanedlouho rozloučíte, ale že na Vás nikdy nezapomene. Myslím si to, protože mám podobné zkušenosti, i když ne s veverkami. Zvířátka to nějak vycítí. Podobně jako vycítí, když má přijít vichřice nebo nějaká jiná přírodní pohroma. A souzním s Vámi i o příchodu Hnědáka a odvedení dvojčat. Nevím sice, jak to funguje, ale jsem přesvědčen, že byl s Pinky v neustálém spojení. A tak věděl, že nemůže nechat dvojčata bez maminky o samotě, ale musí jim pomoci. A odvedl je tam, kde v té době žil on, a kde se o ně jistě dobře postaral.
Chápu, že nezapomenete. Protože Pinky byla jedinečná. A žádná jiná veverka ji nenahradí. Rozumím tomu a chápu. Protože na to se prostě nezapomíná. Čas sice žal a bolest otupí, ale člověk nikdy nezapomene. Kudy Pinky chodila, kde vyvedla mláďata, kudy je vodila, kde se vyhřívala na sluníčku, kam si schovávala oříšky, jak vymyslela kam uschovat suchý chléb... To všechno jsou vzpomínky, které si člověk uloží do paměti a stačí, aby se, třeba i náhodně, do těch míst zahleděl, a vybaví se mu vzpomínka. Je to sice smutné, ale zároveň krásné. Protože jsou to jen Vaše vzpomínky. Je to jen mezi Vámi a Pinky. Vím, už je to přeci jen dost dlouho (a já se ke knize dřív nedostal, což také není samosebou...), ale z vlastní zkušenosti vím, že na to se nezapomíná...
Pinky Vás naučila, jak s těmito tvorečky žít, jak s nimi spolupracovat, co si můžete ještě dovolit a co už je tzv. za hranou, Pinky Vás naučila, jak veverkám pomáhat a chránit je... A to je obrovský dar!
Těší mne, že jsem díky Vám a Vaším prostřednictvím mohl poznat život těchto krásných a úžasných obyvatelů lesa. A jsem opravdu hrozně moc a neskonale vděčný za takové lidi. Jste jedni z mála, kterým není život divokých zvířat lhostejný a pomáháte jim. Za to Vám patří neskonalý dík!
Děkuji Vám! A přeji hodně radosti!
S úctou a dojetím
Zdeněk Podhora, Hluboká nad Vltavou